Začínat text výčtem negativ nebo sdělením, že něco není tak,
jak se očekává, asi není nejliterárnější začátek, nicméně
pokud si tento text nedává za cíl takovým být, snad to lze
maličko akceptovat. Co tedy negativního hned v prvním odstavci
sděluji? Samozřejmě se to ihned dočtete, neboť chození kolem
horké kaše a mlžení není můj styl. Vlastně ani nikdy nebyl.
Pojďme si tedy něco říci o události, která rozhodně nemá nic
společného s analytickou publicistikou, jen maličko s
publicistikou, ani omylem to není nic, co by šlo a priori do
hloubky, nebo snad mělo zaujmout ty z nás, kteří jsme nároční
na poslech, a lhostejno, identifikujeme-li se jako ženy nebo muži.
Chci napsat pár
vět o tom, co mě potěšilo, zaujalo, a také o tom, co mi bylo
líto, na vysílání dne 23. února 2024 na rozhlasové stanici
Rádio Impuls, která ten den slavila 25 let své existence.
Tak jako asi všichni
v KRAPu i já si pamatuji na KOPRETINOVÉ RÁDIO FREKVENCE 1,
a když si nyní Frekvenci 1 poslechnu, mohu jen s povzdechem
zavzpomínat na opravdu pestrý program, který tato stanice vyráběla
kdysi. To neplatí pro již zmíněné Rádio Impuls. Až na malé
drobnosti je jeho program stejný již 25 let.
Před 23. únorem
roku 1999, kdy se poprvé ozvalo Rádio Impuls zprávami a písní od
Vl. Mišíka Variace na renesanční téma, vysílalo na těchto
vlnách Rádio Alfa. Obsahem prakticky totožné s dnešním
Impulsem. Dokonce i mnoho pracovnic a pracovníků jen „vyměnilo
kabát“.
Impuls přinesl, do
té doby nevídaný, formát poměrně velkého zastoupení české
hudby a v noci hrál jen česky. Nyní si již nemohu vybavit, jestli
noční vysílání složené z humorných scének bylo na Rádiu
Alfa a na Impulsu již byla jen česká muzika, nebo humorné scénky
byly i na Impulsu. Pro účely tohoto textu to však není příliš
důležité. Vlastně vůbec.
Vysílání a formát
Impulsu byl velkou inšpirací mimo jiné i pro zesnulého kapelníka
báječné skupiny Citron, pana doktora Radima Pařízka,
jinak také soukromého podnikatele v médiích a majitele
nahrávacího studia, který založil Rádio Čas. To si
prošlo svým vývojem, a dnešní formát, aspoň podle slov Ládi
Křížka (populárního zpěváka skupin Vitacit, Kreyson, Damiens,
a samozřejmě Citron), pan doktor Pařízek „okopíroval“ právě
od Impulsu. A že je to formát úspěšný, lze snadno vidět ve
statistikách poslechovosti Impulsu, Času, a dnes v tomto směru asi
nejviditelnějším Rádiu Blaník.
Po tomto úvodu
pojďme nyní rozebrat onen slavný den, kdy jsme si
připomněli zavedení signálu Rádia Impuls. Dvacátého třetího
února roku devatenáctistého devadesátého devátého to začalo,
a téhož dne o dvacet pět let později, v roce dvou tisícím
dvacátém čtvrtém, se to udatně slavilo.
Bylo inzerováno, že
ten den budou znít původní znělky z roku 1999, že moderátoři
budou v dobovém oblečení, že přijdou zajímaví hosté.
Co z
toho nakonec bylo?
NEGATIVA:
Tak především
jsem byl velmi zklamaný z těch znělek. Zazněly za celý den sotva
tři čtyři. Celý den pouštěli vytrvale dvě. Tedy sluchový
zážitek spočívající v připomenutí si mnoha znělek se
nekonal.
Ověřit si oblečení
moderátorů nebylo možné, neboť kamerový on-line přenos ze
studia ten den na webové stránce stanice nebyl dostupný. Tedy opět
se zážitek nekonal.
Další zklamání
byla hned pátá hodina ranní, kdy to vše startovalo. Možná jen
já jsem si naivně myslel, že začnou po zprávách stylově, no
spíš historicky, tedy písní od Vl. Mišíka, jako tehdy. Nic
nebylo. Burácel Kabát a poté se předvedla Abba.
Slíbené dobové
zpravodajství byly asi 20vteřinové zvuky puštěné snad párkrát
za ten celý den. No čekal jsem poněkud hutnější dávku.
A reportáže? Staré
reportáže? Neslyšel jsem ani jednu jedinou. Jen jsem možná mezi
pátou ranní a čtvrtou odpolední špatně poslouchal. Ale já? Že
já bych špatně poslouchal? Inu možné je vše, ačkoliv sám
tomuto svému narativu nevěřím. Rozhlasový přijímač jsem všude
nosil s sebou, aby mi nic neuniklo. I tam, však vy víte kam.
POZITIVA:
Tak především
oceňuji rozhovory s hosty. Simona Stašová (o Pelíškách), Aleš
Lehký (o Luneticu), Láďa Křížek (o životě a díle), a Holki
(ty s velkým H a měkkým i).
Ladislav Křížek
byl opravdu svůj, tak jak ho známe. My co ho známe. Jen zestárl.
Jako my.
Mluvil hodně o
hlubších smyslech a souvislostech života, o vztazích, snad
chvílemi to působilo až ezotericky. Ze svého pohledu hodnotím
tento úsek vysílání jako velmi povedený a přínosný. Troufám
si napsat s plnou vážností, že by jej nezavrhli ani nároční
posluchači Českého rozhlasu 6. Fakt.
To nemohu vůbec
říct, ba ani napsat, o úseku se Simonou Stašovou.
Moderátor bez výhrad, avšak ten typický mentální a rétorický
výkon zástupce uvědomělé kulturní fronty dosud neumím ocenit.
Snad až budu starší. Rozbor filmu Pelíšky a komunistické
minulosti mnohých z nás v podání Simony Stašové bylo potřeba
prostě slyšet, a asi každý podle svého politicko kulturního
profilu ho buď ocení nebo nad ním pozvedne obočí. Nicméně
rozhovor jinak dobře postavený, milý, příjemný, nevtíravý,
nekonfliktní. Však proč u témat už tak potenciálně
kontroverzních ještě přitápět pod kotlem, že ano?
Aleš Lehký
promluvil o dosud působící skupině Lunetic. Však kdo z nás
nebyl na jejích koncertě, ať hodí kamenem. Aspoň my
čtyřicátníci. Kdo kdy slyšel projevy ostatních členů kapely
Lunetic, asi si chvílemi něco pomyslel, ale zde byl vybrán Aleš,
který pracuje v rádiu a v televizi, a tak je vymluvený a na jeho
projevu to bylo znát. Mělo to hlavu a patu, prostě umí mluvit. I
když skupina Lunetic v podstatě není žádný zpěvácký zážitek
a o hudební složce ani nemluvě, je to prostě legenda, která je
dobře, že stále existuje, a že aspoň jeden z nich umí mluvit do
rádia.
Co napsat o
posledním hostu, o Holkách? Vše bude málo a zároveň moc.
Tak jako je pro generaci našich rodičů nesmrtelná Jiřina
Bohdalová (matka Simony Stašové) – ono se však zdá, že Jiřina
je nejen obrazně, ale i skutečně nesmrtelná, a to nejen jako ona
pověstná teta, protože v den psaní tohoto textu je jí 92 let a
je to pouze jeden jediný rok, co už není divadelně aktivní –
tak jako pro generaci našich rodičů je nesmrtelná Jiřina, tak
pro nás čtyřicátníky, především tedy ty z nás, kteří se
identifikujeme jako muži, je prostě nesmrtelná skupina Holki. A
řekněme si, že holky z Holek nám opravdu zrají jako víno.
Jasně, ty tři, které to spolu pořád dál pečou. A tak vypadal i
ten rozhovor. Byl svěží, plný humoru, radosti, pohody, nadšení
pro legraci, zábavu, ale i odpovědnosti a ochoty si přiznat, že
svět není růžový. Tento rozhovor, který byl vyvrcholením
ranního vysílání, se opravdu povedl. Když se povede moderátor i
host, povede se i rozhovor.
Závěr
Docela rozumím vaší
výtce, proč píši o soukromém rádiu, které není ani
analytické, ani nevyrábí náročnou publicistiku, hraje tam hudba
(sic!), a vlastnil ho jeden známý občan. Důvod je prostý. Ta
stanice je zde čtvrt století s námi, ač si to možná nechceme
přiznat, známe ji aspoň maličko skoro všichni, je to jedna z
nejposlouchanějších stanic v ČR, ale především, nebojme se si
občas poslechnout i něco jiného, než Vltavu nebo Plus.
Bude-li Český rozhlas vyrábět kvalitní produkty, nemusíme se o
něco takového, jako je soukromé Rádio Impuls, třeba dalších 25
let zajímat.
David Klíma, únor
2024